Psychoterapie na vlastní kůži. Stojí to za to!
Dlouho jsem si myslela, že psychoterapie je jen pro lidi, kteří jsou úplně na dně. Teď vím, že to byl omyl. Na psychoterapii chodím už rok a půl, moje psychika se postupně zlepšuje a lituji jen jedné věci – že jsem pomoc dobrého terapeuta nevyhledala už před 13 lety, když jsem ovdověla a zůstala sama se šestiletou dcerou.
Podle psychologa a psychoterapeuta PhDr. Lubomíra Kobrleho ze Sociální kliniky je psychoterapie vzájemné setkávání dvou lidí, z nichž jeden je odborník, psychoterapeut, a druhý je klient. Ten očekává, že se na základě této terapie změní jeho stav k lepšímu. Někdy klienti přijdou s tím, že nevědí, co potřebují, jenom se necítí dobře. A součástí psychoterapie je zkoumat, co potřebují, co se s nimi děje a co jim schází.
„Terapie nefunguje jen jako ‚krabička poslední záchrany‘, když už opravdu nemůžete, ale je také velmi účinným nástrojem, jak rozvíjet svůj potenciál, rozumět svým potřebám a emocím, žít svůj život autenticky. A taky jedním ze způsobů, jak pečovat o své duševní zdraví. O své tělo se přece taky staráte, aby vám dobře sloužilo, nebo ne? Nezapomínejte se starat taky o svou hlavu a duši,“ říká psycholožka a neurovědkyně Mgr. Eva Kozáková.
Strach ze samoty
Já sama jsem svou psychiku dlouho řešila jen užíváním antidepresiv. Připadala jsem si na všechno úplně sama a doufala jsem, že když si najdu nového partnera a opřu se o něj, nebude pro mne život vdovy s dítětem, které má chronickou nemoc, tak těžký. Dokonce se mi povedlo antidepresiva postupně vysadit. I když se říká, že dobří chlapi nejsou k mání, na jednoho jsem narazila a překotně si ho vzala. Do roka mi bylo jasné, že takhle se psychické problémy neřeší, protože jsme byli úplně odlišní lidé a mně v tom podivném svazku nebylo dobře, o dceři nemluvě. Ovšem rozvést se? A být zase sama? Teprve teď u mne nastal čas vyhledat psychoterapeutku a řešit s ní své strachy z rozvodu a následné samoty.
Jakmile jsem, psychicky posilněna, podala žádost o rozvod, poplácala jsem se po rameni, zrušila další plánovanou konzultaci s psychoterapeutkou a myslela, že dál už všechno zvládnu. To byla chyba. To, že si člověk připadá jako vítěz v jednom dni a v jedné životní situaci, neznamená, že zítra neupadne do jiných psychických problémů. „Klienti většinou poznají, že se doba psychoterapie chýlí ke konci. A dobré zakončení terapie je předpokladem dobrého vykročení do další fáze života,“ říká psycholožka Yvonna Lucká. Já jsem to ovšem nepoznala. Jistě i proto nyní chodím na další psychoterapii a už tuto práci na sobě samé beru mnohem zodpovědněji.
Učím se rybařit
Abych se dopracovala k pochopení toho, že psychoterapie je potřebná, že bude dlouhodobá a že to není žádná moje ostuda, ale přirozená potřeba, muselo to znovu bolet. Poznala jsem báječného obětavého muže a celá zamilovaná se na něj opět pověsila jako na toho, kdo mne zachrání. Jenže on prožil těžkou rodinnou situaci, kterou psychicky nezvládl, a do půl roku po našem seznámení se propadl do těžké klinické deprese. Skončil s antidepresivy na neschopence a seděl u nás doma na gauči s nepřítomným pohledem. Já, sama zcela nevyrovnaná, jsem mu paradoxně měla být oporou.
Kamarádka mi tehdy doporučila svou terapeutku, k níž před časem chodila. Měla jsem velké štěstí, obsadila jsem u ní poslední volné místo a pevně si ho držím. Co by za to dali mnozí lidé, kterým doba covidové pandemie a vše to, co nyní prožíváme, podráží psychiku, kdyby jim někdo podal pomocnou terapeutickou ruku. Já ji mám a co 14 dní ji na sezeních využívám.
Vůbec to není o tom, že bych od terapeutky dostávala konkrétní návody, jak jednat. Ovšem přiznám se, že mám neustále tendence je vyžadovat. „Psychoterapeut vám nebude radit, co máte dělat nebo jak se máte v dané situaci zachovat. Pomůže vám nacházet tyto odpovědi sami v sobě. Znáte přísloví ‚Dej člověku rybu a nasytíš jej jeden den, nauč jej rybařit a nasytíš jej na celý život‘? Dobrý terapeut vás naučí rybařit. Nebude to ze dne den a zřejmě to ani nebude snadné. Ale tisíckrát se vám to vrátí,“ popisuje Mgr. Eva Kozáková.
Správná trefa na třetí pokus
Důležité je také vědět, že ne vždy si najdete psychoterapeuta, který vám napoprvé sedne. Svůj příběh mi vyprávěla 20letá Lenka, která dlouhé roky řeší své psychické potíže spojené s poruchou příjmu potravy. Její maminka ji asi ve 13 letech dovedla k psychoterapeutce, která ale podle jejích slov na ni působila stejně „jako profesorky u nich na gymplu“. Poté se podařilo sehnat psycholožku specializovanou právě na problémy s jedením. „Ani ta mi ale nevyhovovala, dostávala jsem od ní tipy, jak své chutě ovládat, jak sledovat, co to se mnou dělá. Můj problém se tím jen prohluboval. Já jsem potřebovala porozumět tomu, co se mi to děje v celém životě,“ vzpomíná Lenka.
Paradoxně se jí ulevilo, když psychoterapii přes prázdniny přerušila a celý další školní rok nikam nechodila. Od 16 let má ale novou psychoterapeutku, s níž pokračuje i teď, když už je oficiálně dospělá: „Konečně neřeším rychle jeden problém, ale s paní psycholožkou jsme přeladily na pohled, kdy chceme průběžně kultivovat celý můj život. Konečně mám řadu podnětů, díky nimž si na spoustu věcí přicházím sama. Bez průvodce, kterým je moje terapeutka, bych toto nikdy nezvládla.“ Na otázku, kdy si myslí, že s psychoterapií skončí, Lenka odpovídá: „Nevím, zatím si nechávám pomáhat, abych šla cestou k tomu, že budu stabilním člověkem, který nejedná podle falešných scénářů, zná svoje silné a slabé stránky a dokáže se na základě toho zrale rozhodovat.“
(lacz)
Zdroje:
